#suHR a píšu: První pohovor

Bylo mi tenkrát 23 a tentýž rok jsem dokončoval „VOŠku“. Už v březnu mi bylo jasné, že se z mých dosavadních brigádnických zkušeností asi žádná firma na zadek neposadí. Mnoho z vás asi zažilo ten pocit, když své první vymazlené „sívíčko“ s pracovní zkušeností „pokladní v Tescu“ nebo „barman-číšník v kavárně odnaproti“ posílalo s plným přesvědčením do vysněné společnosti – v reakci na inzerát s nadpisem personalista, do kterého váš profil prostě „pasoval“ jako vyšitý. U mě tomu nebylo jinak. 

Poslední klik a odesláno. Adrenalin na hladině skokana bungee jumpingu. Během pěti minut mi přišel e-mail, že moji reakci mají a že ji posoudí – jásot a pyšné telefonování snad všem známým, kteří se mi většinou marně snažili taktně naznačit, že to je automatická odpověď. Vehementně jsem to tenkrát vyvracel neprůstřelnými argumenty, například, že jak by to asi tak rychle stihli. 

Po pěti dnech mi přišel e-mail, že na pozici byli upřednostněni jiní kandidáti – vztek a rozplynutí představy dokonalé práce během sekundy – pocity, kterým plně rozumím, a jsem si vědom toho, že mnoha lidem, kteří u nás v agentuře neprojdou výběrovým řízením, jsou víc než blízké. 

Nebyl čas na hrdinství, protože doba, kdy jsem byl držitelem statutu studenta, se rychle chýlila ke konci. 

Hned další den po neúspěchu jsem svoje univerzální vymazlené CV poslal na 10 pracovních nabídek, které se mi fakt líbily. 

Za týden jsem byl na bilanci 8 bez reakce, jedno odmítnutí a jeden pracovní pohovor!

Bylo 17. 4. 2019. Ten den si pamatuju a vždy budu – můj první „dospělácký“ pohovor. Nahodit sako, vyleštit boty a radši dvakrát umýt zuby (jistota je jistota). Naučené nejvíce se opakující fráze na pohovoru a připravené 3 otázky. Takový „starter pack“ uchazeče o práci v dnešní době. 

Mé nadšení zchladil hned první dojem z budovy, kde daná firma sídlila. V prvním patře vybitá okna, vstupní dveře jak do hradu z 12. století a na nich vzkaz v euroobalu natisknutý na formát A4: „Pohovory v druhém patře. Zvoňte tady.“ 

Jelikož mám za sebou 6 let ve skautu, kde mě učili přežít i ty nejhorší podmínky (třeba ovesná kaše na táboře – o tom příště), nenechávám se odradit a zvoním. 

Zvonek asi nefungoval, tak jsem se vydal do druhého patra bez pozvání.

Klepu na dveře – ani ne málo, ani ne moc, ani ne načas, ani ne moc brzo. Prostě dle instrukcí v internetových článcích „Jak se chovat na pohovoru“.

Otevírá mi můj vrstevník a vtiskne mi do ruky formulář, který musím vyplnit – prý „GDPR“. 

První kolonka – jméno, přímení

Druhá kolonka – bydliště

Třetí kolonka – předchozí  „skušenosty“ – trošku jsem zaváhal a znejistilo to můj „mistrovský cit“ pro češtinu. 

Poslušně vyplním a čekám. 

Po pěti minutkách přijde slečna a jako v čekárně u doktora se zeptá: Vy jste pan Jarolím? Odsouhlasím a jsem poslán do dveří manažera pobočky. 

Nádech, výdech, nádech, výdech. Na prvních 10 sekundách závisí vše – „first impression is a last impression“.

Otevřu dveře, natahuji ruku a setkávám se poprvé tváří v tvář s budoucím nadřízeným. 

Je to muž ve věku kolem dvaceti pěti v černé mikině a teniskách „najk“. Zdraví a hned začíná, že se aktuálně teprve stěhují sem na nové pracoviště a že je tady hruběji řečeno „sakra bordel“. 

Moje připravené zdvořilé fráze jsou ty tam a musím improvizovat. Probíhá malý small talk, kdy se odkazuji na super inzerát a pracovní náplň, která mě moc zaujala. Budoucí boss potěšeně reaguje a zmiňuje, že to je to, proč u nich lidi práci milují. 

Jakmile skončí small talk, začíná představení společnosti. Na stůl doslova přilétá složka společnosti, o které v inzerátu nebyla absolutně řeč, a z popisu práce najednou vyplývá, že se jedná o naprosto odlišnou práci, než byla uvedena. 

Zůstávám v klidu, i když uvnitř mám smíšené pocity. Bez jakéhokoli představení mne samého mě boss ihned zve na zaškolovací den: „líbíte se mi, vám to půjde“. 

A jak tenhle příběh dopadl? 

Ze začátku jsem si vyčítal, že jsem pohovor ukončil tak rychle, že to mohla být příležitost. Když jsem ale za dva měsíce zpětně dohledával firmu, už nebyla. Dneska tuto skvělou historku vykládám u večerních posezení s přáteli a rok a půl pracuji pro personální agenturu, abych uchazečům, jako jsem byl já, mohl dopřát perfektní první, třetí nebo třicátý pracovní pohovor, který bude na úrovni.

Co by si z této zkušenosti mohl vzít každý personalista?

Do pracovního inzerátu neslibujte hory doly – uchazeč na to vždy dřív či později přijde. 

Jednejte otevřeně a s respektem ke každému uchazeči, nikdy nevíte, jestli se za pár let nevymění strany (u mě to trvalo rok a půl, než jsem daného pána měl osobně na pohovoru). 

Uchazeče neduste, ale zkuste otevřít jejich potenciál uvolněným jednáním na přátelské úrovni. U nás v agentuře se to nejednou osvědčilo, když se z nervózního, nemluvného klučiny nečekaně vyklubal perfektní kandidát.

Autor: Petr Jarolím