#suHR a píšu: Začátky

Existují dva typy lidí. Jedni si jsou už od základní školy vědomi toho, co chtějí v životě dělat, a jdou si za tím, a ti druzí si myslí, že ví, co chtějí dělat, jdou si za tím, ale pak jim to buď z nějakého důvodu nevyjde, anebo zjistí, že vlastně vůbec nevěděli, čemu se v životě věnovat.

Pokud patříte do druhé skupiny, čtěte dál.

Člověk se někdy nachází v situaci, že neví, co dál. Takzvaně neví, kam se vrtnout, aby to bylo správné, aby ho to uživilo a aby měl v životě co nejmenší dávku stresu. Největší propad v pohledu do budoucnosti zažívají ti, kteří ukončují školu, která pro ně byla hlavní prioritou. Středoškoláci se ještě ve třetím ročníku viděli, jak pokračují na vysokou, vysokoškoláci se v posledním ročníku vidí, jak jsou přijati na doktorát a vše půjde dál v pohodlných kolejích školního života. Najednou je to jinak! Naráz tito lidé vrazí čelem do betonové zdi, zatmí se jim před očima a musí začít od začátku. Ale kdyby to bylo tak jednoduché, začít od začátku. Představte si, že oni začínají, ale absolutně neví, co dál. Co vlastně chtějí? Sen ani plán, který měli, jim nevyšel, a to, co si několik let budovali a plánovali, se sesypalo jako domeček z karet.

A tady můžeme tuto skupinu opět rozdělit na ty, kteří prostě vezmou první lepší pozici, zvyknou si na ni a dají se touto cestou, a pak na ty, kteří mají stále zakořeněné ambice a v mysli si drží názor, že člověk by měl dělat to, co ho činí šťastným. Druhá skupina lidí si ale musí uvědomit jednu zásadní věc. A sice: pokud nemáte bohaté rodiče (anebo lidi okolo sebe), kteří vás podrží a podpoří, když budete sami sebe hledat, bude to těžší. Pokud aspoň jedno z toho máte, můžete být v klidu a zkusit se najít. Tak či onak, je tady jedna rada: nespěchejte. Čím víc budete spěchat a tlačit na pilu, abyste už měli práci, která vás bude naplňovat, abyste už nebyli závislí na ostatních, abyste konečně našli cestu, tím spíš budete frustrovaní, znechucení – a život bude ztrácet smysl. A možná ještě jedna rada – nebo spíš zásadní informace: bude to děsně těžké.

V případě, že budete z těch šťastlivců, kteří narazí na zlatou žílu prakticky hned po svém upadnutí do neznáma, gratuluji. V případě, že jste ti, kteří potřebují čas na rozdýchání, nebojte se, je to naprosto normální. Teď z pohledu personalistky můžu říct, že se setkáte skutečně se vším možným. Začne to tím, že budete projíždět portály nabízející pracovní místa. Už tady dbejte na to, abyste si v mysli udrželi, co skutečně chcete dělat. Pokud to stále nevíte, vykašlete se na projíždění portálů, bude vás to jen stresovat. Dejte si čas a přemýšlejte o sobě. Zahloubejte do vzpomínek na dětství. Co vás nejvíc bavilo, při čem jste vždycky ztratili pojem o čase? Od toho se odpíchněte, pokud skutečně nevíte, kam směřovat. Až tohle budete mít, pak rozklikněte inzeráty s nabídkou práce a držte se svých přání. Neodpovídejte na inzeráty jen proto, že je snadné tu práci získat, na to přijde řada až v nouzi úplně nejvyšší.

Jakmile se vám ozvou s nabídkou pracovního pohovoru, věřte, že je to teprve první krok k tomu, co chcete. Vím, nezní to zrovna povzbudivě, ale je to tak. A tady přichází čas se pořádně obrnit. Setkáte se totiž buď s personalistou/personalistou, která/ý je naladěn/a na vlnu firmy, a tato firma má skvělou pověst, zastává stejné hodnoty jako vy, a všechno vypadá tak, že je to přesně to pravé ořechové. Za sebe mohu říct, že my, náboráři, chceme místo obsadit přesně tím člověkem, kterého jsme vybrali a doporučili manažerovi. Takže se setkání s personalist(k)ou nebojte. Pokud jste skutečně tím, koho v životopise nebo motivačním dopise popisujete, máte skoro vyhráno, že postoupíte do dalšího kola. 

Pak jsou ale náboráři, kteří svou práci neberou jako poslání, a nijak je nenaplňuje. Ano, jsou takoví, a ano, je dost možné, že se s nimi setkáte. Oni jen plní povinnost, aby měli co vykázat na poradě, takže si nic nedělejte z toho, pokud se vás budou snažit na něčem nachytat a budou si na vás chtít, lidově řečeno, zvednout ego. Povahově slabší typy si z tohoto setkání vezmou pouze to negativní a začnou svou budoucnost vidět v černých barvách. Rada: povzneste se nad to. 

Nikdy si neberte chování náboráře osobně. Někteří se totiž nedokáží oprostit od předsudků vůči lidem, pokud jim připomínají někoho, koho nemají rádi nebo s kým měli špatnou zkušenost. Proto vytrvejte, dbejte na to, v co věříte, a myslete na to, co chcete v životě dělat a za čím jste se rozhodli jít. Diplom anebo maturitní vysvědčení jste taky nezískali po měsíci práce. Důležité je si uvědomit, že všechny začátky můžou být těžké – a kolikrát i dlouhé. Zkuste se na čas, který jste kvůli rozpadlému plánu získali, dívat jako na dárek, který můžete využít k osobnímu růstu a poznání nových věcí. A pokud vás tíží finanční stránka věci, vždycky jsou tady brigády, které můžete dělat při plnění vlastního kariérního snu, i kdyby to mělo být zatím jen ve fázi plánování.

Autor: Zuzana Dubová